Sport. To slovo je pro někoho magické, někdo ho z duše nenávidí. Starší z nás (a zejména ti odpůrci) si jistě vzpomenou na hodiny tělesné výchovy během povinné školní docházky. Přísný učitel tělocviku, oblečen v modrou teplákově soupravě a s nezbytnou píšťalkou na krku, přichází do tělocvičny a káže, aby byli vybráni dva kapitáni, kteří si následně budou vybírat k sobě do svých hvězdných týmů své spoluhráče. Jak slastná chvíle pro sporťáky třídy, když se o ně kapitáni rvou a jak trapná chvíle pro ty, kterým nebylo do vínku dáno, aby byli zdatní sportovci. Právě tito mladíci v červených trenýrkách a bílém tílku se krčí a čekají (jako vždy), až na ně přijde řada a budou jako poslední vybráni. Ve svých týmech potom plní roli brankářů, fotbalovou terminologií řečeno krajních záložníků (v reálu stojících v autové pozici) a vůbec nejlépe, když se z nich stanou náhradníci.
Přesto je sport tak nesmírně spravedlivý, že i tito poslední z posledních se můžou stát zdatnými sportovci. Vždyť sport má tolik podob. Jsou jich desítky a desítky. Zde je potřeba rychlost, tuhle hbitost, támhle síla, jinde vytrvalost. Sporty jsou kolektivní nebo individuální. Trénovat se dá ve skupinách nebo samostatně. A kolik dělení bychom ještě zvládli vymyslet.
Jedno je jisté. Dělá-li jedinec daný sport vážně, s nasazením a pílí, vždy se dostaví výsledek. Každý na sobě pocítí to zlepšení, kterému dopomohl trénink. Člověk se cítí dobře nejen po těle, ale i na duchu. O kolik je život příjemnější a veselejší, cítíte-li se lépe. Den se stává jasnější, příjemnější, okolí tu změnu na Vaší maličkosti pozná. Takže Vaše okolí posléze nejedná se spolužákem v červených trenýrkách a bílém tílku, ale se sebevědomím, příjemným člověkem, který okolo sebe rozdává dobrou náladu a vysílá pozitivní energii. I Vy se chopte šance a staňte se díky sportu lepším člověkem. Nebudete litovat!